Bez vás.

Beze jména

Jsou věci, který chci strašně dlouho napsat. Vypsat se z nich a tím je definitivně odstranit. Definitivně zas tak úplně ne, ok. Přece jen minulost je všude s námi.

Tou věcí o který chci mluvit a nepočkám s ní do knížky je období trvající rok a půl. Období ve kterým se odehrálo tolik, že se to těžko vypráví. Ať už si to chci přiznat nebo ne, tak určitá bolest tam je. Vzhledem k tomu, že tohle je další z věcí, který píšu tak jak byly, tak to můžeš brát jako částečnou ukázku z knížky.
Částečnou, protože tuhle věc tam nenajdeš.. možná.

♣♣♣

Neznám člověka, kterej by nikdy neřekl větu: ,,Týjo, ten rok tak strašně utekl.”. Řekl to snad každý alespoň jednou za život. Já si tuhle větu řekla už několikrát. Jenže tu bylo i období ve kterým jsem nadávala, že ten rok snad nikdy neskončí. Bylo to období ve kterém jsem po tom roce zůstala i další půl roku. Jo, fakt.

Během té doby jsem několikrát ztratila sebevědomí. Několikrát jsem na sebe koukala do zrcadla a stále na sobě hledala chyby.

Přesně ty chyby na které ukazovali moji spolužáci a později i moje třídní. Problém byl, že čím víc na ně ukazovali, tím víc jsem je na sobě viděla já.

♠♠♠

Já o sobě nikdy netvrdila, že jsem bez chyb. Spíš jsem vždycky tvrdila, že ty nějaký ty chyby mám (jako každý). Jen mi prostě nepomáhalo neustálý ukazování na ně a následná poprava, protože nejsem jako tamta.
Nebyla jsem a ani nikdy nebudu přesně jako tamta holka. Holka, která v celku za tímhle vším stála. Holka, která uměla moc chytlavě vykládal pomluvy o mně. No a ti blbci jí věřili.

,,Ježiš, nemluv radši.“ , ,,Se podivej jak vypadáš.“ 

Rok a půl jsem totiž neustále byla pod šíleným strachem. Bála jsem se chodit do školy. Bála jsem se v hodině mluvit.
Nedokázala jsem se soustředit na výuku. No a moje psychika i sebeláska stále padala hlouběji i když už neměla kam.
Na konci prvního pololetí v druháku jsem byla školou nucena podepsat papíry o ukončení studia. Pod tlakem jsem ho podepsala a tak se mi uzavřeli dveře.
Dveře ze kterých jsem ráda odešla.

♠♠♠

Rozhodla jsem se, že na střední nastoupím až v září. Během půl roku bez školy jsem si chtěla získat sebelásku a srovnat svou psychiku. A k tomu jsem začala chodit na jazykovku, kterou jsem během toho půl roku dokončila.

Srovnala jsem si všechno. Uvědomila jsem si, že ta třída byla o ničem. Akorát mi brala sílu, kterou jsem potřebovala pro sebe. Pro své plnění snů, pro svůj osobní rozvoj.
Naučila jsem se přijmout své chyby. Naučila jsem se hledat na sobě i ty dobré věci. Začala jsem si sebe vážit a taky jsem si začala splnit sny.

Nebylo to hned. Ono totiž tohle všechno přišlo až někdy v polovině letních prázdnin. A taky v září nástupem do nový střední mezi nový lidi. Netvrdím, že jsem neměla strach. Měla, ale hned první den jsem poznala, že tyhle jsou fajn. A taky že jo.. Nejsou fajn. Jsou skvělí, fakt.

♠♠♠

Je mi jasný, že tohle se dostane do hledáčku mojí extřídě. Počítám s tím a proto to tady taky je.
Tím chci jenom říct, že bez vás je mi fakt líp. Jsem šťastná tak jako jsem s vámi nebyla. Mám konečně život o kterým můžu říct, že je hodně skvělej.
Domů ze školy se vracím s úsměvem. Od jiných lidí.

Takže díky, že jste mi dali životní lekci. Naházeli jste mi klacky pod nohy a následně mě utopili. Fakt, díky. Bez toho bych se totiž nemohla zvednout, vyrůst a být výš.

Jo a taky děkuju, že vás už nemusím každej den vidět.

Miluju vás, fakt.

S veškerou láskou,
Lucie.

Přesně ta holka, která to URČITĚ nikam v životě nedotáhne.

Reklamy

#1

Processed with VSCO with c1 preset

je ráno,
pražský ráno.
sedím na balkoně u x
a dívám se.
u toho vytahuji cigaretu,
mou oblíbenou.
nemám po ruce zapalovač,
teda mám.
*****
muž x nekouří, proto
jeho balkon neobsahuje oheň
***
hrábnu do kapsy od své bundy.
vytahuju zapalovač.
není můj, škoda.
je tvůj.

zapaluji cigaretu a kochám se.
výhled mám hezkej.
pomalu potahuji a v tom příjde.
myšlenka.
říká mi, že to byla chyba.
ach ano, byla.

moje cigareta skončila.
já též, ale s myšlenkou.
myšlenkou takovou,
že už nikdy nikomu neotevřu svou duši.

Nemůžu..

thumbnail_IMG_0138

 

 

Původně jsem chtěla dopisovat knížku, ale místo toho píšu tohle.
Momentálně ležím v posteli, piju kafe a jsem slepá na levé oko.

Ok, nejsem zas tak úplně slepá. Jen se moje levé oko rozhodlo, že oteče a začne bolet což způsobilo to, že cca 7 dní na to oko moc neuvidím. Takže asi ahoj jednoočko/pravoočko (?).

Nicméně už se mi zas vrátila ta správná blogonálada. Nebo spíš ta nálada bejt za údajnou mrchu jen kvůli svým názorům. Pokud jsem mrcha kvůli tomuhle, tak chci pořádnou korunu a obrovsky pohodlný křeslo. Proč? Protože fláknout lidem necenzurovanej názor na obličej je fajn (jako to křeslo).

♠♠♠

Jsem v moodu, kdy mě neskutečně štve společnost a její diktatura (ok, v tom moodu jsem 25/8).  A proto jsem se teď vykašlala na dokončení knížky a místo toho píšu tohle.

Společnost a její diktatura o tom, co vlastně můžeš a nemůžeš. Ha! Pořád je to společnost nebo blbec vedle blbky?

○○○
… nemůžeš se líčit

… nemůžeš se nelíčit

společnost: ,,Nelič se. Buď all natural.“                          společnost: ,,Ježiš, nalič se. Bože.“
ty: *jsi all natural, sereš na líčení*         → → → →      ty: *nalíčíš se*

… a teď zpět …

thumbnail_IMG_0171
○○○
… nemůžeš být hubená

… nemůžeš mít silnější

společnost: ,,Fuj, ty jsi anorektička.“                     společnost: ,,Fuj, ty jsi jak prase.“
ty: *přibereš*                                        → → → →   ty: *zhubneš*

… a teď zpět …

○○○
… nemůžeš nosit tohle oblečení

… nemůžeš nosit tohle oblečení

společnost: ,,Nenos tohle.“                        společnost: ,,Začni nosit tohle.“
ty: *přestaneš nosit tohle*   → → → →  ty: *začneš to nosit*

… a teď zpět …

Tak jo.   3 příklady, 1 stejná věc. → →  NIKDY SE SPOLEČNOSTI NEZAVDĚČÍŠ.

Společnost neustále diktuje. Když se řídíte diktátem, tak stejně bude terčem.
Když uděláte tohle, vyčte vám že jste neudělali tohle.

♠♠♠

• Každej člověk tady má nějakou chybu, každej. Neexistuje člověk, kterej žádnou chybu nemá.
• Lidi soudí za něco, co v 70% dělají oni sami. Lidi soudí něco, co v 70% mají oni sami.
Jsou mezi námi blbci i blbky  (není jich málo.
Uděláš tohle – dostaneš facku za tamto.
• Buď se necháš zníčit společností a nebo právě ty tu společnost zníčíš.

thumbnail_IMG_0137

Klidně si tu cigaretu zapálím. Klidně udělám tohle i tamto. Proč? Protože můžu.

/…nebo mám snad zákaz i dýchat?

Jiný panák vodky.

A8D7537B-9B59-439D-8712-CBC25D5AE5C3

Původně se tohle veledílo (ach, Chloe) mělo jmenovat ,,Jiný šálek kávy.”, ale vodka je vodka. Nejde o to, že bych byla nevěrná kávě, ale znáte to.

Zajímavostí je, že momentálně nemám při psaní po boku skleničku vína a ani panák vodky, ale svojí kočku.

•••

Je konec říjná což znamená, že čas letí víc než bych chtěla. Čas totiž letí jak šílenec a já nemám křídla, takže není úplně lehký ho předběhnout a nebo alespoň dohnat.

Ale to je fuk.. hlavní je, že jsem zas něco sepsala.

•••

Ono mi už totiž dlouho v hlavě leží, že vlastně nejsem úplně vzorovej příklad blogerky. Já jsem spíš fakt taková holka na přesdržku (o tom jste si určitě četli v minulým článku).

Tenhle blog je totiž šílenej, alkoholickej, ukecanej a celkově takovej kontroverzní jako já. Kdyby měl dostat podobu člověka, tak teď sedí někde u řeky a na rtech má fialovou rtěnku.

Mám ráda černej humor (mimochodem, černej humor je nej humor v ČR). Věčně provokuju. Pořád necenzuju svoje názory. Nosím fialovou i černou rtěnku a tak celkově měním tváře.

Jsem blogerka, ale asi úplně netypická. Nepostuju sem outfitíky,  nekupuju si denně xx nových kusů oblečení. Já vám sem totiž rovnou fláknu svůj názor/pohled bez chození okolo horký kaše.

Můj mobil je věčně zahalenej do krytu Absolutky (a já pak divím proč se za mnou lidi otáčej).

Nicméně jsem magor, fakt. Občas p*ča a občas královna.

 

A taky jsem Chloe, žejo.

 

/.. a mám ráda vodku

Vulgarismus.

IMG_6176Znáš to. Někam jdeš, nějak se upravíš a nějak se oblíkneš. U zrcadla si příjdeš jako bohyně, ale po příchodu do společnosti se tvůj pocit změní. Lidi se tě začnou prohlížet. V jejich hlavě se vytváří první dojem.

•••

Hah, takhle bych mohla povídat pořád.

Nedokážu spočítat na jedné ruce kolikrát mě lidé označili za vulgární. Nebylo to proto, že bych mluvila. Bylo to proto, že jsem na sobě měla cosi společností nepřijatelného.

Nezáleží na tom co to bylo nebylo. Hlavní je, že v tom oblečení jsem to byla já. Společnost mi dala najevo, že bych se měla jít převléknou (ne, nikdy jsem to neudělala). Stručně řečeno – měla jsem převléknout osobnost, která skutečně jsem za tu, kterou nejsem a nebudu.

A přísahám bohu, že lidi kteří diktují jak se člověk má oblékat či ne, tak mě fakt šíleně štvou.

•••

Je snad můj problém jestli se oblíkám tak či tak.

Už mě nebaví poslouchat, že tohle nebo tamto je špatný.

A když někomu vadí, že projevuju svojí osobnost přes písmenka, tak jí budu projevovat oblečením.

•••

Seru na názory druhých a ty bys měl/a taky. Je to svoboda, kterou ti nikdo nenahradí.

 

/.. miluj sám sebe, člověče.

 

Holka na „přesdržku“

IMG_5836.JPG

,, Za tvojí největší drzost považuju tvoří prořízlou pusu a talent získat cokoliv. „

Je to pár let. Pár let od toho kdy lidi v mém městě tvrdili, že se svým chováním to nikam nedotáhnu.
Je to pár měsíců co mi nejmenovaná a v tu dobu blízká osoba řekla, že se změnit nedokážu a že budu pořád stejná.
Já nevím, ale nepříjde mi, že bych to nikam nedotáhla, že bych se nezměnila a že bych byla pořád stejná.
Nejde o vzhled. Jde o duši, myšlení, chování a podobně..

~..~

Magor jsem furt stejnej, žejo. Furt vymýšlím kraviny, furt používám sarkasmus, furt si ze sebe i z ostatních dělám prdel. Ale přece jenom tu něco je.

Kdyby někdo natáčel o mně dokument před rokem (woow, Chloe, to by bylo žůžo) a teď vám ho pustil – nepoznali byste mě.
V podstatě ani vzhledem a ani ničím jiným.

Byla bych to já, ale zároveň nebyla.

~..~

Takže.. kdo vlastně jsem(?)

✔️ upřímná a vlastně i drzá holka
✔️ občas ospalá a mrzutá
✔️ někdy s blond chvilkama
✔️ věčně s úsměvem na rtech (a rtěnkou taky)
✔️ jsem svá (trilion vykříčníků)
✔️ bláznivá a ukecaná
✔️ občas dement a občas p*ča
✔️ milouš i kat

 

A co vlastně nejsem?

✖️ovce v davu
✖️ rozmazlenej fracek
✖️ alkoholička (ok, možná)
✖️hadr se kterým by kdokoliv mohl vytírat podlahu
✖️ nejsem holkou, která se složí z vašich debilních názorů

~..~

No tak stručně.. jsem holka na přesdržku (dle společnosti).

 

… a ty jsi?

Dostanu tě.

IMG_5537

Čím víc dobíhá rok do cíle, tím víc já doprovázím svá dvě díla do konce.

|||

Ti, co čtou tenhle blog už nějakou dobu (a nebo mě alespoň znají) ví, že píšu knížku. Správně už měla bejt venku. Správně teď už měla číst zprávy o tom jak je vlastně odpad a že nic nedokážu. Přesně ty zprávy, které by psali lidi chodící s cedulkou *nenávist for Chloe* a poté stalkující všechny sociální sítě. Taky jsem teď mohla ležet v posteli úplně unavená po autogramiádě (nebuď blb(ka) a příjmi vtip, ok).

Ovšem.. cesta měla moc trnů. A já bohužel neměla tak ostrej meč. Proto tu knížka není (fňuk).

||||

Další věcí je projekt. Nesmím o něm moc mluvit, ale nejedu v něm sama. Jedu v něm společně s dalším člověkem, kterej je v podstatě stejně cvok jako já. Tím pádem platí to, že #cvokspower dá do toho svoje. Jako vlastně i já, protože do toho furt kecám (a nebo piju kafe).

V tomhle mě a vlastně ani mýho kolegu čas netlačí, protože to má háček nebo spíš výhodu – půjde ven společně s knížkou.

|||

Teď už víte.. No i když vlastně nic nevíte..

      ✖️ 3I.I2.20I7  & I.I.20I8 ✖️

 

Konec roku & začátek roku. Přesně poslední den tohoto šílenýho roku pustím knížku ven, aby viděla ohňostroj. Poleju jí vínem, cvaknu na instáč a pošlu vám. Bude to sranda, protože za 1) knížka bude docela štramnda, za 2) dostane lidi do kolen a za 3) bude prostě tu. Takže pokud se nic nepohnojí tak 3I.I2.20I7 .

A novej rok začnu s projektem (a nejspíš bolehlavem). Problém je, že ho nepoleju vínem a ani ho necvaknu na instáč, protože to čistě reálně možný nebude. Bude to v podstatě benzín, kterej se naleje do ohně, kterej rozpoutá knížka.

Hlavní je to, že pokud vás nedostane knížka, tak ten projekt. I když spíš sázím na tu knížku..

//

…  a nebo už jsem tě dostala(?)

 

Přilep to.

IMG_5212.PNG

V poslední době strašně vnímám jak někteří furt něco lepí. Prostě mají vymyšlenou tužku, lepicí papírek a názor nebo spíš představu.

Fakt. Znám hodně lidí, kteří tohle dělají ať už v mém případě nebo v případě někoho jiného. Prostě si vytáhnou tužku a papír. Napíšou a přilepí. Je to snadný, žejo?

**

A teď jinak.. kolik z vás někomu dalo nálepku? Nálepku se slovem, který vyjadřuje PODLE VÁS kým je? Udělal to každej jednou. I já.

Jasný, že to každej prostě udělal. Problém je v tom, že někteří to dělají furt a berou to za svůj koníček.

IMG_5340.PNG

**

Mám ve svém okolí lidi, kteří to dělají úplně přirozeně. Nalepí na vás něco, co je určitě pravda. Poté jdou po ulici s obrovským heslem říkající: ,,Nesnáším jí. Nezajímá mě.“ a po příchodu domů berou svůj mobil a během hodiny vám projedou všechny profily na sociálních sítích. Někteří si to vyscreenují a následně rozešlou. Jiní zas udělají něco jiného. Ale obě skupiny udělají totéž – nalepí na vás další nálepku.

**

Když ten koloběh dělá někdo fakt 24/7 tak vás hodně polepí. Udělá z vás někoho, kým ve skutečnosti nejste. Nacpe se vám tak moc do života, že místo toho, aby žil ten vlastní, tak začne žít ten váš. Jinak a možná i hůř.

Já konkrétně mám od nejmenované osoby tolik nálepek, že to nejde snad ani spočítat. A nejen od ní.

V průběhu života mi jich i ostatní lidé nalepili hodně. Bohužel ani jedna nálepka není pravdivá.

IMG_5339.PNG

**

Fotky, které v průběhu čtení vidíte mají na sobě slova. Někde je jich víc a někde míň. A přesně to jsou ty nálepky od lidí. Akorát je na ty fotky nenapsali oni, ale já.

Podle nich se dá říct, že jsem protekční spratek, sobec, d*vka, lhářka, blbka, citlivka a další.

Smutný je, že nejsem ani jedno, ale na to časem příjde každý..

IMG_5337.PNG

**

… pokud to čte přesně ta osoba, která myslím, tak tě zdravím!

… a teď konečně ze sebe sundejte ty nálepky. a nebuďte zmrdi.

IMG_5338.PNG

…protože vystoupit je lepší

2142491.jpg

(noo a je to tu.. PRVNÍ ukázka z knížky. doufám, že se vám bude líbit a kdo bude chtít, tak reakci mi může sdělit)

                               __________________________________________________________

Píše se rok 2012. Vůbec netuším co je za den, ale jediný co vím je, že je odpoledne a já koukám na svůj odraz v obrovským zrcadle. Nejsem v žádném zrcadlovém bludišti. Jsem v kadeřnictví a momentálně se část mých hnědých vlasů mění. Nejdřív je to blond..

Dalších pár hodin sedím na (pro mě) osudové židli. Mluvím o smyslech i nesmyslech života se svým kadeřníkem. Rozebíráme snad cokoliv. A najednou už nemám část vlasů blond… Nejsem brunetoblondýna (Lucie? co to je sakra za slovo?). Jsem bruneta s bonusem..

…JSEM MODROBRUNETA!!

♠♠♠

Je druhý den. Je škola. Ráno klasicky umírám a nemám náladu.

Když se proberu u čištění zubů, učesání, snídaně a dalších věcí bez kterých bych nevyšla, tak se usmívám. Je to divný, ale je to fakt. Sice píšu x písemek, ale je mi to fuk. Mám polomodrou hlavu, to je skvělý.

Cestou do školy potkám několik lidí. Všímám si jejich pohledů, které směřují na moje vlasy. Na někom je vidět, že se mu to líbí. Na někom je spíš poznat pohled znechucení. V závěru potkám víc lidí, kterým se to nelíbí než těch, kterým se to líbí. A v ten moment si uvědomím, že jsem vystoupila z davu. Opět se usměju.

♠♠♠
Stojím před školou. Potkávám své kamarády, spolužáky a pár učitelů. Všichni na mě koukají pohledem jakoby mě nedokázali poznat.
(Ok uznávám, že musím asi vypadat jako blázen, když se usmívám a je na mě vidět radost. )
Ignoruju to a jdu dál. Jdu ke svojí skřínce kde zjišťuju, že zrovna dnešní předměty nejsou nic záživného. (jako kdyby něco záživnýho na týhle škole bylo).

Než dorazím do učebny, tak mě zastaví můj nejlepší kámoš.
,,No ty vole, Lucie! Ty jsi hodně dobrá! Teda chci říct, že ta modrá je fakt skvělá.“  . Po této větě jsme spolu ještě asi tak 5 minut kecali až mě doprovodil ke třídě.

Spolužáci na mě koukali jak na člověka z jiné galaxie a spolužačky? Ty hned začaly pomlouvat. (tímto vás zdravím holky moje).

♠♠♠

• Myslím, že přišel čas na to, abychom přeskočila určitou dobu. Klidně bych ti tady vypsala den po dni, ale nemělo by to cenu. Tebe by to nebavilo číst a mě to nebavilo psát. •

.. Když si okolí tak nějak zvyklo na mojí modrou část vlasů, tak jsem přešla na jinou.
Zbavila jsem se modré a nabarvila růžovou. Opět následoval ten daný koloběh, který jsem ti popsala před tím.

Ovšem.. u růžový to nezůstalo..

♠♠♠

Během těch pár posledních let na základce jsem vystřídala několik barev. Až do doby než jsem se definitivně přebarvila na blond. A pak jsem zas do ní přidávala několik barev.

Abych řekla pravdu.. okolí si nezvyklo. Vypadalo to tak, ale skutečnost byla jiná. Jedinej kdo si na to zvyknul byl můj nejlepších kamarád. Občas zažíval šoky, ale věděl, že teprve takhle jsem to já.

Od té doby si o mně povídalo čím dál tím víc lidí. Brala jsem to částečně jako úspěch a částečně mě to hrozně štvalo.

Lidé si na mě začali ukazovat, protože jsem nebyla jako oni. Nechodila jsem ve stádu a chodila sama. Bez ovcí jako hrdý lev, který je sám sebou.

♠♠♠
Vystoupila jsem z davu, protože už jsem nechtěla být jako oni. Potřebovala jsem být někým. Někým kým jsem být vždy chtěla, ale bála se.

Po barevnosti jsem do kolektivu nezapadala a nevadilo mi to. Byla jsem svoje, byla jsem to já a to mi bohatě stačilo.
Ti, kteří nehráli hru na kamarádství se mnou zůstali. Bylo jim jedno jestli mám modrou, růžovou nebo zelenou.

♠♠♠

Když tuhle knížku čteš, tak jsem už dospělá. Jsem na 80% bruneta, která si opět jede podle svého. Opět je tím lvem a i když nemá barevnou hlavu, tak si udržuje svoje postavení.

Nosím co se mi líbí. Klidně si nalíčím rty černou rtěnkou.
Ano, neustále vystupuju z davu. A je mi to jedno. Fakt.

Lidé se na mě občas dívají jinak než na ovečky, které jsou proudem. Občas slyším nepříjemné věci na mojí osobu. Ale je to v pořádku.

Každému se nemůžu líbit. Stejně tak jako se každý nemůže líbit mně. Je to normální.

♠♠♠

Výstup z davu vyžaduje určité úsilí. Je to jako když jedeš přeplněnou tramvají a chceš vystoupit a bohužel stojíš daleko dveří. Prostě se těma lidma prorveš a bude ti jedno jestli do tebe strkají. Stejně vystoupíš.
Vystoupíš, protože neřekneš ,,No tak pojedu klidně i další 4 stanice dál, protože tam vystupuje hodně lidí a bude všem jedno kdo vystoupí s nima.„. A takhle to přesně musíš udělat i při změně z ovce na lva.

Není to jednoduché, ale stojí to za to. 

Je možné, že se změníš celkově. Nejen vzhledem, ale i povahou. A každá změna bude pro něco dobrá i špatná. Ale jedno je jisté – budeš to ty! 

Jdi do toho pokud chceš. Teď.

____________________________________________________________________________

Je 24.srpna 2017. A právě si po přečtení ukázky k mojí knížky.
Na rovinu říkám, že i takhle ukázka má pokračování. Nekončí slovem “teď“.

Knížka jako taková vyjde do konce tohoto roku. Nevím přesně den ani měsíc. (noo ikdyž..).
Bude mít několik stran a bude obsahovat obrovskou část mě samotné. A půjde to poznat.
Protože jsem se rozhodla, že knihu pojmenuju CHLOE.

Ať chci nebo ne, tohle jméno se uvnitř mě zaryté. Má význam, který se ty dozvíš až budeš pročítat celou knihu. Může se stát, že se u ní budeš smát jak nikdo a také brečet.
Schválně v ní nechávám autentičnost v podobě různých nespisovných slov. A mám v plánu v ní nenechat očíslovat stránky.

Bude to kniha, která není jako každá. Nezapadá do poliček, nezapadá mezi jiné. 

Bublina.

Je těžký člověka „znát“ pouze z napsaných slov shromážděných v článku, fotek na instáči. Je to strašně složitý, protože málokdy pochopíte co se tím určitý člověk snaží říct. 

••

Většina lidi mi říká jak je možný, že do svých článků dokážu dát „svoje osobní kouzlo“. Dlouho jsem nad tím přemýšlela a pak mi to došlo (nebo aspoň myslím). 

Nepíšu to, co lidi chtěj číst. Píšu to, co chci sama číst a vidět. 

Je pravda, že budete mít radši člověka, kterej vám pod nos dá přesně to, co chcete. Je jedno zda půjde o názory, myšlenky a nebo o cokoliv. Budete ho mít radši, fakt.

Pak příjde člověk, kterej vám pod nos naservíruje to, co moc nechcete. Nebude vám podstrkovat věci, který chcete jenom proto, abyste ho měli radši. Bude vám dávat přesně to, co třeba vůbec nechcete. Nebudete ho mít v lásce, ale svým způsobem vás bude „lákat“ (ok, je to divný, ale jiný slovo mě momentálně nenapadlo). 

••

Když už vám někdo pod nos naservíruje svůj názor, tak většina z vás protestuje. Protestuje smyslem, že se mu to nelíbí. A to je dobře..

Každýmu se nemusí líbit váš názor. Na vás je, abyste to dokázali příjmout a tolerovat.

Fakt. V dnešní době si musíte zvyknout, že se najdou i tací, kteřím se opravdu váš názor nebo myšlenka nebude líbit. A vy byste to měli dokázat příjmout a tolerovat ať chcete nebo ne.

Nikdy se neomlouvám za svoje názory nebo myšlenky bez ohledu na líbivost či nelíbivost ostatním.

Jak už jsem psala. Jsem typ člověka, kterej nepíše co chcete číst. Píšu si to svoje, ale nikdy se neomlouvám za svůj názor. Je to můj názor a stejně tak jako já příjmám a toleruji vaše názory, tak vy byste měli to samé.

Dokážu se ozvat když s něcím nesouhlasím, ale i souhlasím.

Umět si otevřít pusu je sakra moc dobrý. Je fajn umět vyjádřit svůj nesouhlas či souhlas. 

••

Nechci, aby tenhle článek působil egoisticky. Spíš to berte jako takovou motivaci. Většina z vás v týhle bublině má svoje místo ať už z jakékoliv pozice. 

/ .. a teď se všichni usmějte, ok.