Bye S.

Nemám moc ráda bilancování. Všude vzpomínky, trapný situace ze kterých bych se zakopala ještě teď. Nojo, ale tohle léto bylo jiný. Až moc jiný.

Každej rok si ve škole říkám jak už chci volno. Takový to letní, dvouměsíční. No a pak to příjde. Poslední hodina v lavici, vysvědčení a pomyslnej song What time is it? z High School Musical v pozadí. Nikdo neříká summer, spíš všichni sedíme a snažíme se neutéct už při příchodu. A pak zazvoní. A v tom momentě začíná start.

••

Původně jsem chtěla popsat každý měsíc zvlášť. Vystihnout takový ty top momenty a začít o nich mluvit. Jenže.. bylo by to dlouhý. Fakt. Když se rozkecám, tak nejde přestat. No tak to zkrátíme, žejo.

Fotek požehnaně, slov taky, zážitků ještě víc a prázdniny v prdeli.

• Během léta padlo několik drinků. Alkohol nealkohol. V teplotách jako byly letos bylo dost nutný pít.. No a já to vzala po svým. Jo a pokud je tu někdo milovník skvělýho vína, tak šup do pražských Vršovic. •

• Dočkala jsem se. Tímhle školním rokem mě bude provázet číslo 19. A to, že už jsem si to posledních „-náct“ začala užívat jste se už leckdo mohl přesvědčit. •

• Nebyla bych to já a nebyly by to prázdniny kdybych se neobjevila na Mácháči. Letos dvakrát a po druhý už opravdu ve velkým. No a taky jsem měla kupodivu kufr místo velký tašky na kterou jsem minulej rok nadávala. •

• Myslím, že tohle je jedno ze tří videí, který v tomhle článku uvidíte. A doporučuju zapnout zvuk. •

• Jídlo je potřeba vždycky. A myslím, že jsem to měla i v rovnováze. Zeleninu kompenzuju langošem, dobrý ne? První fotka, protože barevnej chodník. Čtvrtá, protože noční Praha. •

• Jela jsem do Prahy a zase se cpala. Na dovolenou jsem si táhla svojí plátěnku z Metalfestu, protože praktičnost. A na závěř jsem si koupila novej klobouk. Je to láska prostě. •

• Uprostřed je druhý i třetí video ze tří. První je při projížďce lodí po Mácháči a moje šťastný já. To druhý je bez zvuku a já jakožto v culíku, protože bylo fakt velký vedro. Horní i dolní fotka je z koncertu „Stounů“. Jsem ráda, že jsem je mohla alespoň jednou v životě vidět. Jo a kvůli tomu videu z vodou doporučuju zapnout zvuk •

• Letos jsme měli možnost vidět „Krvavý Měsíc“ i s Marsem. Viděla jsem to, stála venku a dokonce jsem se i rozbrečela. Chvíle kvůli který stojí za to žít! •

••

Tímhle oficiálně ukončuju prázdniny. Byly skvělý nebo ne.. byly nejlepší! Strávila jsem je s těma nejlepšíma lidma a zažila s nimi občas i držkopády. Na tohle léto budu dlouho vzpomínat.

/ … bye Summer!

Reklamy

Mříže a já.

Prostory věznic mě fascinovaly snad vždycky. Buď je to proto, že mi mamka občas vypráví o její dřívější práci a nebo jsem dement. Tak či tak.. mříže a lidi.

Všude dráty, malý okna, minimum nebo spíš žádná šance zdrhnout. Víš co myslím, ne? Prostě utéct a nadejchnout se svobody. Takový tý pravý a né takový, že sice dejcháš a máš pocit, že i svobodně a najednou plesk. Chceš jít dál a hubu si rozmážneš o průhlednou krabici, kterou nevidíš. Seš vězeň s možností vidět svět, cítit vzduch ale dál nemůžeš, protože tě vždycky nějakej debil chce zastavit.

Nepřipomíná ti to něco? Nežiješ v tom? Neznáš to fakt moc dobře?

••

Každý kdo má svoje přihlašovací jméno a heslo k něčemu je toho součástí. Je jedno jestli máš ty dvě věci jenom od facebooku, instagramu, twitteru nebo od všech najednou. Každá sociální síť je určitý vězení. Přesně ty mříže a nebo průhledná krabice.

Svůj první blog jsem založila někdy ve 12 letech. Bavilo mě to a světe div se, mělo to úspěch. Ve 13 letech jsem poslala článek do městskýho zpravodaje a hele, našla jsem ho tam otištěnej. V tý době jsem měla instagram. I facebook a vlastně i twitter. Všechny tyhle věci jsem vedla pod svým reálným jménem. Žádná přezdívka, žádná hra na schovku. Svoje „já“ jsem předala internetu.

Rok s rokem utíkal za ručičku a já začínala chápat. Lidi začali bejt vlezlejší a v jednu chvíli si začali myslet, že jsem jejich majetek. Psali mi o tom, co mám a nemám postovat. Chtěli abych psala o něčem jiném a nebo abych vůbec změnila svůj blog k jejich obrazu. Ze začátku mi to leželo v hlavě. Viděla jsem před sebou ty klesající čísla statistik a děsilo mě to. Chtěla jsem se zalíbit. Nechtěla jsem vidět pokles ale narůst. Přetočila jsem směr..

Jednoho dne se všechno změnilo. Kopla jsem do průhledný krabice a křičela jsem. Nebyla jsem to já. Chtěla jsem zas patřit jen sama sobě. Chtěla jsem to být já. Ta holka, co se zakecá s kýmkoliv. Ta holka, co se přežere a pak se nemůže hnout. A kopla jsem znovu.

••

Jsem dospělá. Z matiky mám čím dál tím větší strach, proto jsou čísla tabu. Na statistiky nestíhám koukat a líbit se nepotřebuju.

Pochopila jsem, že když být na internetu, tak být real je přednější než cokoliv. Že srdíčka ti u fotky nenahradí skutečný a upřímný kompliment. Že psát to, co chtějí číst ostatní je odpad a že osobní kouzlo je fakt magie. Nikdy jsem nechtěla, aby s mým jakýmkoliv názorem souhlasili úplně všichni. Nepotřebuju slyšet potlesk z jakýkoliv strany. Jsem jen člověk. Člověk co sem tam hodí držku a pořádně si jí odře, udělá chybu a po ní třeba hned další.

Každej s tím „růžovým“ životem z interneru má nějakou tu svojí chybu. Je tov pořádku.

A já bych si teď prosím dovolila roztáhnout tu mříž opravdovostí, rozkopnout průhlednou krabici.

/ .. díky nedíky

one and nine

Tenhle článek začínám psát ke konci července. Chci toho říct celkem dost a jak se znám tak teď napíšu maximálně čtyři (nebylo by hezčí to číslo napsat číslovkou?) / 4 (ok, nebylo) – prostě ČTYŘI věty. No a pak? Pak to budu dopisovat zas někdy potom.

Tenhle den co vy vidíte/čtete tohle je speciální. Sice není státní svátek nebo tak a svátek má Klára (všechno nej holky), ale i tak. Pro vás speciální třeba neni, ale já se přesně dneska narodila (já vím mami – až v 16:30). Minulej rok jsem slavila svoje ofiko dospěláctví a letos slavým svých posledný „-náct“. A to jsem byla nedávno malej skřítek v postýlce co chtěl prej furt pít.

••

Realita je taková, že jsem sice dospělá věkem. Vzrůstem jsem tak na 15 let a jakmile na pouti vidím takový ty obří balónky, je mi 10. A nebyla bych to já kdybych tu neudělala menší hejt, že?

Líbí se mi jak většina pod 18 říká jak v 18ti tohle a tamto. Pár z nich snad očekává i něco jako velkej třesk. Bohužel.. jakmile se v ten osudný den probudíte, budete to furt vy. Nic se zas tak úplně nezmění. Pokud si byl pitomec (pozor, chtěla jsem to napsat i hůř), tak budeš dál. Což vlastně platí i při Silvestru a podobných překlenujících se věcech.

••

Vzhledem k tomu, že si ze sebe umím udělat i veřejně pěknou prdel a chci abyste se smáli, tak teď to využiju. Za svůj život jsem totiž nasbírala dost nepovedenejch i vtipnejch fotek. Tak to tu rozeberem, ne?

levý sloupec: a hele, černovláska / zasranej vítr no.1 / týjo, něco zajímavýho

prostřední sloupec: oh my ghost / zasranej vítr no.2

pravý sloupec: zasranej vítr no.3 / než jsem stačila cvaknout už jsem žrala / ksichtík on point

• Občas se mi podaří cvaknout i outfity

koncert Rolling Stones – celá v černém / prej že na Letušku / cesta od kadeřníka / školní výlet – na klasiku v černým

••

Co si budem.. za ten rok se toho změnilo víc než dost. Pokud nepočítám změnu barvy svých vlasů a zamilování se do Strongbow (ten Strongbow – ten chlap, to se taky počítá ne?) tak bych se minulej nepoznala chováním. Jsem o dost šťastnější tudíž i otevřenější. Moje plánování se posunulo do bodu spontánnosti. Sebevědomí se mi občas dostane do bodu ve kterým mamka pronese větu: ,,Hele, kroť to ego.“ (klid mami, honit ego je důležitý). Taky už moc nesedím doma a za to můžou moji staří i nestaří kamarádi.

A taky jsem nedávno narazila na rok starou fotku. Koukala jsem na ní asi 20 minut, pak cvakla aktuální, přidala k rok starý a zase na ní 20 minut koukala. Prostě narovinu jo? Černý vlasy ke mně jdou víc. *šipka dolů*

••

Před rokem jsem říkala, že jsem šťastná jakože opravdu. A já si to fakt myslela. Nojo, ale pak přišel boom. Jednoho krásnýho dne se všechno úplně otočilo. Den za dnem utíkal a já pochopila. V tu dobu co jsem to hlásala jsem nejspíš šťastná moc nebyla. Ten opravdovej pocit štěstí mám až teď. Teď po roce. Teď po všech změnách.

A než tuhle bláznovinu ukončím, tak chci děkovat. Děkovat všem, kteří tu se mnou jsou. Všem, kteří mají na svědomí ten „boom“ a bez kterých bych nebyla šťastná. A taky chci poděkovat sobě, že jsem poslala do kopru tolik blbců.

Jdu si užít poslední zastávku náctiletýho vozu.

/ .. tak všechno nejlepší mně!

Smile emoji in offline mood

Ať už si to přiznáš nebo ne – žijeme v digidobě. V době ve který emoci vyjádříš pomocí emoji. Pošleš usměváčka a svět si myslí jak jsi v pohodě. Pošleš uplakánka a svět si myslí jak brečíš. Je strašně jednoduchý tímhle stylem někoho oklamat.

Nejsem ten typ člověka, kterej by za sebou poslal x emoji. Kolikrát nepošlu ani jeden. U mých fotek na instagramu je skoro vůbec nenajdete. V mých instastories taky ne.

•••

Poslední dobou mi moji kamarádi a nebo různí lidé, kteří mě „znají“ z internetovýho světa říkají, že jsem taková šťastnější a spokojenější. A vlastně jo, mají pravdu.

Chodím s úsměvem na rtech a se vztyčenou hlavou. Určitý lidi posílám rovnou do všech koutů a nepředstírám. Taky už tolik nejsem online nebo vlastně jsem, ale nemám v ruce mobil 24/7. Často odepisuju jenom těm „svým“ a na ten zbytek kolikrát zapomenu (styď se, Chloe).

Vlastně ono to štěstí je zvláštní. Za poslední měsíc se usmívám jak blbec v momentě kdy se vrátím z akce/místa, kde v průběhu mobil opravdu nevytáhnu. Offline mood.

Od 14.8.18 se budu toulat po Mácháči. Ok, toulat úplně ne. Mám zařízený ubytování, ale v lesích, ulicích, plážích budu často. V momentě kdy přijedu, aktivuju víc než poloviční a míň než celkovej offline mood. Vyčistím si hlavu, nafotím pár fotek a občas se vám přihlásím i na instagramu – MEKACQUEEN .

A vlastně si ten offline mood zkuste občas všichni. I kdyby měl trvat pár hodin. Všechny ty emoji, sociální sítě hoďte zahlavu. Vaši kamarádi to bez hromady usměváků i přesto že se vůbec nesmějete, vydrží. A když ne, tak je někam vezmětě a jeďte offline mood spolu.

•••

Obkopte se skvělýma lidma, ty špatný pošlete na výlet a usmívejte se i offline a né jenom ve zprávách a různých příspěvcích. Svět tady v internetovým prostoru je možná pro někoho fajn, ale svět tam venku za oknem je sice složitější, ale stojí za to.

Kameny v Praze | •••

B33337BA-5FFB-4787-80B2-43517A844F6E

Myslím, že nikomu nemusím dlouze říkat co se to vlastně odehrálo 4.7.18 v Letňanech na letišti. Ať už jste fanoušci nebo nejste, tak stejně víte o koncertu Rolling Stones. Legendy rocku se vrátily po 11 letech mezi české fanoušky. 

Pravdou je, že tenhle koncert jste neměli moc velkou šanci prožít se mnou. Drtivou většinu videí jsem rovnou házela na stories svýho soukromýho insta-účtu. Další pravdou je že těch videí zas nebylo tolik, takže stejně nic moc. 

B357D20D-49BF-47D1-A6A5-953654755EE0

••

Platba pomocí náramků, pití 50 a jídlo přes kilo. Tohle je zhruba výčet negativních věcí, který mi fakt nehrály do noty. Jsem sice zvyklá, že na takovýhto koncertech je vždy všechno o něco dražší, ale stejně. 

Atmosféra co si tak hezky připlula během prvního hosta – kapely Gotthard zas hezky po příchodu druhýho hosta – Pražského výběru odplula. Ta starší vrstva to uvítala, ta mladší si skoro vyřvala hlasivky před Výběrem a pak jenom stála.

Ovšem po příchodu Stounů na stage celý letiště oživlo pomocí potlesků a křiku. Dav šílel a já s ním. Ze svýho původního místa jsem se protlačila dopředu a měla tak perfektní výhled. Celý koncert jsem si užila a opravdu z něj bufu mít zážitek na celý život. Jsem ráda, že jsem toho mohla být součástí.

45BD046B-543D-46C7-ADBF-BFE0F268DC33

••

Momentálně mě další koncert čeká až v listopadu. Do té doby si dám hudební pauzu, vycestuju, naberu síly a sepíšu i něco jinýho sem na blog.

 

Upíři a kříž| ••

7976313A-0358-4847-82E2-FD0BFB2ACB27

Jestli jsem letos za něco utratila megáč, tak jsou to dvě věci – jídlo a lupeny na koncerty. Tenhle rok je totiž vyjímečnej. Hudebně.

V Praze se vystřídá několik hudebních ikon. Konkrétně jsou to ikony, které znají spíše fanoušci rocku a metalu. Ovšem jejich jména zná v podstatě každej.

Dneska tu chci mluvit o Letňanech a konkrétně o 13.6. Den kdy Letňany praskají ve švech a všichni si málem vykřičeli hlasivky.

0D9A6C2C-DDC4-4633-8548-C8210B6C3DC4

Hlavní hvězdou toho dne byl Ozzy Osbourne. Přesně ten chlap, který zná drogy až do úplnýho konce a jeho život je zázrak. Všichni byli zvědaví jak příjde a jak bude vypadat. Po jeho příchodu všichni křičeli a tleskali. Neskutečný. Ozzy vypadá vážně skvěle. Jeho show byla přesně ta, která vás nenechá jentak stát na místě. Takže ruce nahoru, hlasivky v háji a skoro bloknutej krk.

025E05C3-3616-4E5D-B91C-D5316EA79C6F

Další věcí o který tu chci mluvit je skupina Hollywood Vampires. Když jsem před koncertem hlásala, že je uvidím tak málokdo tušil o co jde. Alice Cooper, Johnny Depp a Joe Perry. Určitě stojí i za zmínku člověk, který s Cooperem odehrál tour v roce 2011 a jako jeden z mála s ním “zůstal” – Tommy Henriksen. Díky týhle skupině jsem viděla svůj hudební i herecký vzor. Ačkoliv na programu byli jako speciální host, tak z jejich show jsem opravdu přišla o většinu hlasivek.

6AD948C6-E2CB-47F5-9A8F-CF78140190BF

 

••

No a tímhle to nekončí. Článek dopisuju na samotným začátku července a červenec se nese ve smyslu Rolling Stones. Připravuju svoje hlasivky a 4.7 to s nima jdu roztočit na letiště.

Potkáme se tam.

Srdce roztálo | •

Processed with VSCO with hb2 preset

Mít ledový srdce jako ledový kafe je fajn, ale nemůžete ho vypít. No a  stejně ten led v něm jednou roztaje.

Tímhle článkem rozjíždím tečkovanou sérii. No a abych už to neokecávala dlouho, tak jdeme na to.

•••

Pokud sleduješ můj instagram ( @mekacqueen ) určitě ti neuniklo, že poslouchám takovou tu tvrdou hudbu a můj styl oblečení mluvi gotickým způsobem. A jakžto správná metalhead jsem si nemohla nechat ujít takový “narozeniny” nás všech metalistů. Jako každej rok tak i letos se Plzeň otřásala. Přišel červen a s ním i další ročník Metalfestu, který jsem si nenechala ujít.

Processed with VSCO with hb2 preset

Poprvý v životě jsem vyjela na fesťák “na vlastní triko”. 3 dny bez rodičů, 3 dny vlastního života. Svoboda v podstatě na dlani a s ní rovnou i hrstka oblíbenejch kapel. Nicméně jsem v pátek ráno sbalila věci, odjela do Prahy a odpoledne se i s ní rozloučila. Nádraží plný metalistů v tričkách jejich oblíbenců, bágly všude možně a vlak praskající ve šveh. Těsně před mým nástupem do vlaku se Prahou prohnala bouřka s kámošem deštěm. Je jasný že i Praha brečela z mýho odjezdu (čas na vtip). 

••

V Plzni už na mě čekal zaplacený hotel a na večerním programu byla skupina Nightwish. Přesně ta skupina, kterou poslouchám snad už od postýlky a která uvnitř mě vyvolává neskutečný pocity. Poprvý v životě jsem měla možnost je slyšet naživo a né jen ze svých sluchátek.  Pravda je taková, že jsem se při jejich vystoupení neubránila slzám. Sice od nich nemám podpis na který jsem čekala hodinu, ale nevadí. Uvidím je znovu. Jo a to svoje tričko jsem ovšem měla.

Processed with VSCO with hb2 preset

Taky jsem se v průběhu celýho festivalu stihla zakecat s některýma lidma. Ať už to byli ti, kteří se mnou čekali na autogramiádu nebo ti, kteří málem přišli o nervy při opouštění areálu. Jeden muž prohlásil takovou větu, kterou mám furt v hlavě a proto jí sem hodím i vám.

,,Optimista se učí anglicky, pesimista se učí rusky a realista se učí střílet.”

Kupodivu jsem nad tím musela zamyslet a kromě hudebních zážitků mám i tohle.

EB4DA06D-7DE7-419F-BF86-AB0C435D514A

Díky všem těm prohozeným větám jsem pochopila, že jsem na správným místě mezi svými. Co na tom, že bylo vedro jak kráva a všichni chodili v černým. Ledový pití to zachraňovalo vždy a o něco chladnější noci taky.

Za mě to bylo boží. I přesto, že jsem měla původně strach. I přesto, že jsem přišla o hlasivky a prodělala několik horeček. Jsem ráda, že jsem toho byla součástí. A příští rok? Seru na to a jedu znovu. 

655721DB-3211-4845-A907-3848022D6A70

/ … 🖤🤘🏻

 

self woman.

Beze jména

Nad tímhle úvodem přemýšlím už tak 3 dny. Něco napíšu, přečtu a smažu. Nejde o pocit sebenejistoty. Jde o to, že to nikdy nevystihne tu hlavní věc.

Chci tu navázat na svůj popis u jedné z mých fotek na instagramu ↓
ig

Hlavním tématem bylo alter ego. Konkrétně jeho postavení teď. Dalším tématem byl názor druhých. 

Ti, kteří mě znají ví, že moje alter ego bylo dost černý. Taky vědí, že názory ostatních si moc k srdci neberu. Nejde o to, že bych si názory druhých neposlechla, ale s okamžitou platností je vypouštím zas ven. I když by se teď mohlo zdát, že tomu by tomu bylo jinak tak opravdu nebylo.

♠ ♠ ♠
Dost lidí si myslí, že jsem nikdy neseděla u internetu a nikdy nefňukala nad fotkama ostatních. Dělala jsem to taky a kolikrát fakt často. Například na instagramu. Všichni víme, že většina těch “krásných“ fotek od známých lidí prochází hromadou photoshopů. Milion efektů, milion retuší a podobných věcí. Víme to, ale stejně si čas od času nad tím my ženský fňuknem ( a ta co řekne že ne, tak kecá ).  No a vlastně tohle dělám i teď.

Myslím, že v některých svých článků jsem alespoň otočkou zmiňovala jak vypadá alter ego. Je mi jasné, že buď to bylo fakt letem světem a nebo že to nebudete hledat a proto si to stručně shrneme..

vnější stránka // Recept 

○ klobouky
○ košile
○ rtěnky 
○ sukně 
○ šaty
○ dlouhé nehty
○ chokery

Přesně tohle je moje alter ego. Nebo respektive bylo..

V klobouku mě potkáte téměř vždy. Košile zastupujou 80% mého šatníku. Rtěnek mám několik. Sukně poslední dobou nosím furt. Za šaty poslední dobou dost utrácím. Nehty si opět nechávám narůst a chokery zdobí můj krk také téměř pořád.

Teď se přesuneme k tomu duševnímu receptu.

vnitřní stránka // Recept

○ charisma 
○ zdravé sebevědomí
○ vytváření srandy ze sebe
○ občasný stonecold face

Na svým charisma dost tvrdě pracuju. Sebevědomí jsem získala ani vlastně nevím jak. 24/7 vtipkuju o sobě a stonecold face mám dle svojí rodiny často.

♠ ♠ ♠

Všichni si myslej, že kloboukem a celkově změnou stylu něco skrývám nebo na sebe “patlám“ masku. Ne a ne. Změna stylu nepřišla jen tak ze dne na den. Vždycky jsem v sobě měla takovou to gothicgirl a zároveň streetgirl. 

Dřív jsem každý den byla téměř jiná. Poslední dobou ovšem převládají klobouky, rtěnky a chokery. 

Nikdy jsem svůj styl nebrala jako masku. Spíš jsem to brala jako podtržení svojí vlastní osobnosti. Vždycky jsem byla taková ta spíš uzavřená a temná duše než takovej ten otevřenej růžovej bonbonek. 

No a všechno to do sebe zapadá. Dřív jsem alter ego měla. Bylo opravdu černý, kloboukový, košilový a celkem pro ostatní nepřijatelný. 
A teď? Žádný alter ego.  

Realita pičo, realita.

/ … takže si všichni trhněte nohou.

iks, ypsilon

Processed with VSCO with hb2 preset

Psaní seminárky nikdy nebyla moje silná stránka. Jako né že bych to neuměla, ale příšerně to zabijí čas. Je to zdlouhavý a vlastně principem je mi to k ničemu.

,,Hovno obchodník, grafik pičo.” – tenhle výrok si tu prostě musím zveřejnit.

Z psaní seminárky vznikají dvě možnosti: píšu blog nebo čučím na seriály. Já a seriály, pff. Nikdy jsem nechápala lidi, kteří u nich vydrží sedět. Teda až do teď, žejo.

Mi teď blesklo hlavou, že vám možná blesklo hlavou otázka typu: ,.Co kurva znamená ten název?”. Joo, moji drazí. V zájmu nás všech jsem tam nepsala složitost. Tohle se vlastně k ničemu moc neváže a tak nebyl nutnej nějakej éxtra název.

••

Tohle je spíš takový to ženský kecáníčko, který muži hrozně milujou. My ženy jim za to milovaní našich keců občas vynadáme, ale stejně je milujeme (hah, my fakt milujeme). Víte, já chtěla být vysoce nezávislá žena. Přece i bez toho chlapa se dá obejít. Nojo, jenže pak přestalo stačit porno místo večerníčku na kterej prej už nemám věk. No a tak jsem svojí nezávislost hodila za hlavu. Tímto dávám najevo, že ti muži jsou vlastně potřeba pokud nepreferujete ženy nebo postel plnou plyšáků.

Vlastně ups.. jsem zapomněla. Pro mnohý ženský je dost tabu přiznat, že se na to porno občas kouknou.

••

Já tu nechci ty ženy nějak hrotit. Ono totiž pár z nich bude nadávat, že zadaní muži píšou jiným. A přesně těch pár bude následně psát muži, kterej je zadanej. Jo, vlastní zkušenost (pro ni – helec, furt jsem ti neodpustila a furt seš na blacklistu)

Nojo, ale od žen pryč..

Ti muži nám totiž dokáží taky dost zamotat hlavinky. My se kvůli nim kolikrát šlechtíme a v závěru stejně dřív nebo pozdějc budeme klečet pod nima.

 

/ … iks, ypsilon? čs!

Všechno písmenkovatý

Happy happy happy happy happy   birthday birthday birthday birthday birthday

Tak jo, je to tu. Mám narozeniny.
Teda respektive.. ne já jakožto osoba. Ale já jakožto blog.‘

♠♠

Chloe jako taková vznikla ke konci června (konkrétně 27.6.2016). Blog vznikl přesně před rokem, tudíž 19.dubna 2017.

Dneska je mu přesně 1 rok 
*zfouknutí pomyslné svíčky*

Neskutečný jak rychle tohle uteklo.
Mi přijde jako kdyby to bylo nedávno, co jsem psala první článek ,,Aloha“. Pravdou je, že ten název měl pokračovat, no. 
Aloha tam sice mělo být, ale taky tam mělo být “from hell“. Nojo, ale žejo. Nutně jsem potřebovala něco krátkýho a tohle byl ideál.

Duben odstartoval určitou etapu života. Několik lidí začalo hledat souvislosti jak na mým twitteru, tak i na mým blogu. Potom k tomu přibyl instáč na kterým to souvislostma bzučí do dnes. Všechny tyhle tři věci byly jako mávnutím proutku spojeny do jednoho celku.

♠♠♠

Založit si blog mě vlastně napadlo lehce. Dřív než jsem začala mít twitter, tak jsem už blogovala. Ťukala jsem do klávesnice, kódovala svoje vlastní stránky a celkově mě to bavilo. Pak přišel twitter.
Místo kde jsem psala neustále. Sice pod skrytou identitou, ale psala. Mluvila jsem si tam sama pro sebe. Vypisovala se.
Jednoho dne jsem odhalila svou tvář. Pár měsíců potom mi přestalo stačit 140 znaků a tak 19.dubna 2017 zakládám blog. Píšu a upravuju úvodní článek. Opět kóduju a ještě ten den to pouštím ven.

Původně jsem si myslela jak to nikoho bavit nebude. Přece jenom názory na plnou pusu nikdy nikoho moc nelákali. No ale booom. Spletla jsem se.
Z mýho blogu se stalo místo kam se lidi rádi vracejí do dnes. Místo kde není milion článků denně, ale okolo desítky za rok.  Místo kde si autor píše to, co chce číst a psát on. Né to, co chtějí číst ostatní. 

Je to místo o mně. O mých názorech. Pocitech. 

Vyjadřuju tu sama sebe bez nějakýho hlídání vydavatele. Lidi to baví, protože..
Buď proto, že se u toho smějou. Nebo jim to něco dává. Nebo je to prostě baví. Já nevím.

Hlavní je, že to píšu pro sebe. Ono to sice nevypadá, ale já se tu dostávám z různých pocitů či životních situací.

♠♠

Blog je pro mě součástí života stejně jako Chloe. Chloe budou dva. Áchjo. Mně bude 19. Posledních -náct a pak čus. Teda ne čus od psaní, ale od mýho náctiletýho života.

Děkuju všem za to, že tu jste. 
Děkuju, že vás to baví.
Děkuju za vaše nakopávácí vzkazy.

V poslední řadě děkuji i všem, kteří to svýma pomluvama šíří dál. Konec konců – špatná reklama, taky reklama.

/ .. jo a recept? v každým z článků je skrytý hejt 😉

(hah a kolikrát mi ty hejtovaný lidi píšou jak je článek super)

čs.

zas se vrátím, šmejdi.