MÁM CO ŘÍCT | jedna.

32AC394F-5ADB-4035-A5A9-D0F5FAC90A58.JPG

∼ narychlo v úvodu ∼

Tenhle blog už od samého začátku vedu tak nějak jinak. Nepíšu články pravidelně, nemám tu fotku oblečení a ani se nijak nepředvádím. Píšu jen pokud mám co. Pokud mám o čem a pokud vím, že jsem s tím na víc než 200% spokojená. Nepíšu něco o čem vím, že to lidi vyloženě chtěj. Nepíšu nějak extra spisovně. Je to moje forma podpisu. Nemám zapotřebí dělat něco za účelem typu: „Ty lidi mě budou milovat!“. Buď mě budou milovat takhle a nebo mě milovat nebudou. Oboje je fajn.

•••

Dlouho jsem přemýšlela nad názvem takových jiných článků. Jasně, těch je tu spousta. Ovšem tyhle se budou zabývat něčím jiným. Nebudou zas tolik o mně jako tak. Budou o všech. Budou se zabývat tím, co se děje každým dnem. Neříkám, že jich bude moc. Ani neříkám, že budou vycházet pravidelně.

Názvů bylo fakt hodně. Pracovala jsem se slovy a snažila se najít co nejkratší a nejvýraznější. Jenže tady moc nefungovala rovnice. Když to bylo fakt krátký, nebylo to výrazný. Když to hodně výrazný, nebylo to krátký. Došlo na snížení mých nároků a vzniklo z toho tohle.V srpnu mi bude dvacet a světe div se, mám co říct.

S prvním článkem pustím ven označení #mamcorict . Přesně pro ty, kteří mají něco dlouho na jazyku a bojí se to říct. Kašleme na věk, pohlaví, rasu či národnost. Zboříme čísla, zboříme strach. Vsadím se, že každý má co říct. Uvidíme se brzo..

Reklamy

Pevnost v dojmu

Díky svojí střední jsem se dostala ke styku s psycholochií. Přesně takovou, která radí jak to dotáhnout fakt daleko a vlastně bejt i trochu zmrd. Ok, to bejt trochu zmrd berte s rezervou. Je to můj názor. A vlastně i tak nějak odraz dnešní doby.

V psychologii jsme se bavili o dojmu. Prvním i tím úplně posledním. Respektive učitelka se bavila, já poslouchala a lhala každou věc z prezentace. Zajímalo mě to. Už jenom proto, že vím jak na lidi působím. Měla jsem touhu vědět víc. No a boom.

••

Vědět jak na lidi působíte nepatří rozhodně mezi výhody. Pokud jste jako já, budete s tím na začátku bojovat a potom vás to přejde. Uvědomíte si, že takovej první dojem dělá hodně, ale je zas tak moc. Člověk co pohrdá vámi, protože první pohled si zaslouží to samý. On pohrdá vámi? A moment.. co když vy budete ním pohrdávat taky? No.

Tohle je přesně můj problém. Svojí prvo aroganci a bezcitnost dokážu přenést i sem. Do editoru mezi písmenka. Mám v to sobě, co si budem.

V životě jsem se vydala na spoutu cest. Většina z nich byla taková ta sladká, nekonflikntí a já při ní dost uhejbala. Před každou překážkou jsem se zastavila a nebo dokonce utekla. Bez boje. Nechtěla jsem se k nikomu stavit čelem a na ulici jsem měla hlavu sklopenou. Byla jsem šedou myší. Neměla jsem ani moc sebevědomí.

••

Přiznávám, mám sebevědomí. Občas neni zrovna malinký. Svojí chladnost dávám najevo, to ano. Ani jedno neurčuje, že bych nebyla milá. Jsem andílek pro lidi ve svým kruhu a zároveň jsem k nim dost upřímná. Pokud se s někým nechci bavit, řeknu mu to. Neberu moc ohledy jestli tím někomu ublížím. Chcete pravdu, máte jí mít.

~

To, že nosím černou neznamená, že jsem v depresi.

To, že nosím výrazný rtěnky neznamená, že jsem štětka nebo blázen.

To, že nosím klobouky neznamená, že doma ležím v knize kouzel.

~

První dojem neovlivním a ani nechci. Člověk, kterej mě začne soudit jen podle něj, pro mě nic neznamená.

/ … Sice vypadám jak mrcha, trošku ona i jsem, ale vykládat píčoviny, protože ti je lidi při první pohledu na mě sežerou? To je k smíchu, člověče.

Thank u ‘18

Je poslední den roku a já jsem šťastná. Tenhle rok mě neskutečně změnil a byl taková ta horská dráha. Všechno se míchalo, rozvazovalo a zase svazovalo. Vstoupilo mi do života hodně lidí, kteří mám stále po svém boku a přítel, který pro mě znamená všechno. Rok jsem vyčerpala, paměť svýho mobilu taky a svůj diář kompletně celej popsala. Bylo toho dost.

••

Tenhle rok se táhnul ve znamení koncertů. Byla jsem součástí MetalFestu, Ozzyho Osbourna s Hollywood Vampires, Rolling Stones, Lordů a Nightwish. Do toho jsem si koupila vstupenku na další MetalFest, koncert Avantasii a koncert KISS s ZZ Top. Z každýho koncertu si odnáším velkej drahokam, kterej v sobě uchovám a jednou o tom budu vyprávět svým dětem a možná i dětem mých dětí.

Tohle léto bylo nekonečný. Teploty nad 30 stupňů, nikde žádnej stín a nutkání chodit do sprchy hodinu co hodinu. Joo i tyhle podmínky mě dostaly dvakrát na Mácháč.

Ačkoliv na to nevypadám, tak jsem letos oslavila poslední „náct“. Víc k tomu nebudu asi řikat. Spíš jen to, že znovu velký DĚKUJU všem, kteří to dali dohromady.

••

Poznala jsem spoustu nových lidí a s některými se naše cesty rozešli. Za obě verze jsem ráda, protože ani bez jednoho by to nebylo ono.

Nebyla bych to já kdybych si aspoň jednou nezměnila barvu vlasů. Tentokrát jsem vsadila na černou. Postupem času se ztrácela a já ty vlasy nechala bejt. Teď mě člověk může potkat jako brunetu.

Svůj styl oblečení jsem nezměnila. Klobouky, černá barva s rudou. Furt pod fotky cpu „gothgirl“, protože se toho „titulu“ vzdát jentak nehodlám.

••

V novým diáři se mi už to začíná plnit. Nicméně týhle dvaosmnátce budu vděčná furt.

• z mýhu stavu „nepřístupná/nezadaná“ se stal stav „šťastně zadaná“

• našla jsem k sobě partu skvělých lidí bez kterých už by to fakt nešlo

• nalila do sebe několik kafí, protože zimní rána při cestě do školy

• Mácháč 2krát za rok

• Metalfest, Lordi, Ozzy Osbourne & Hollywood Vampires, The Rolling Stones, Nightwish..

• přišel k nám domů nový člen domácnosti – pes

• a babi? snad si tam nahoře šťastná

• prachy lítaly vzduchem

• proseděla jsem x hodin ve vlaku

••

Posílám obrovský dík všem jenž byli týhle další jízdy součástí. Bylo to jak na horský dráze, ale mělo to smysl.

Teď už se loučím a jdu se pomalu chystat na večer. Užijte si poslední noc v roce, řekněte ostatním jak je máte rádi, vzpomeňte si na ty top momenty, běžte na ohňostroj a hlavně se přejezte a usmějte. Jo a pozor na alkokohol.

/ .. jo a mimochodem. Žádný „new year, new me“ ok? Byl jsi blbec a tím i po půlnoci zůstaneš.

Neumíš? Nemáš? Za pět!

Jsou věci o kterých moc nemluvím. Ale o tomhle mluvit chci. Ať už pro sebe jakožto výpověď a nebo pro každýho z vás jakožto motivace.

Na začátku bych chtěla upozornit, že jsem si plně vědoma faktu, který zahrňuje dosah mýho blogu i jiných sociálních sítích. Vím, že ho čtou základky, střední školy a i vysoký. Lidi různé věkové kategorie nebo čehokoliv. Takže až mi pár nejmenovaný osob zase napíše ať si teda jako uvědomím kdo to čte, tak vy si nejdřív přečtěte tohle. Ď.

•••

Jako malej špunt ve školce jsem se těšila do školy. Na to až budu mít svojí aktovku a budu s ní strašně hustá. Těšila jsem se, že v tý škole nebudu muset spát a že po O budu ve družině mezi hračkama. Taky jsem se těšila jak poznám někoho novýho.

Přežila jsem 9 let na základce. S kolektivem, který mi nikdy neřikal a s učitelským sborem ve kterým mi byl přínosnej pouze jeden učitel. Svojí rozlučky jsem se neúčastnila a na společnou fotku ve třídních tričkách jsem si to triko „omylem“ nechala doma.

Příchod na střední zdál se být fajn. Jako prvák jsem žila v naivitě, že střední je jako HSM. Po měsíci jsem si o tu naivitu rozmlátila kolena.

••

Je jedno jestli teď budu mluvit o základce nebo o střední. To, co tímhle článek chci říct pasuje na obě možnosti.

Můžeš bejt sebechytřejší, ale rozhodnutí/domluva učitelů je vždycky víc.

Netvrdím, že jsem šprt. Netvrdím, že se neraduju ze 4 z matiky. Občas na tu školu i trošku seru, protože jsem tvrdohlavá. Ať už jsem cokoliv a dělám cokoliv – učitel nemá právo rozhodovat o známce dle sympatií.

Vlastně upřímně.. Nenechám si srát na hlavu od nikoho. Pokud se naštvu, tak všechno lítá. Ale jedno vím.. Nevybuchnu při pár poznámkách a když už jo, tak jednám slušně. A mezi náma.. Můžeš o větě: ,,Otázkou je jestli vůbec projdete do pololetí.“ říct, že neni myšlena výhružkou a na otázku: ,,Proč mi neustále vyhrožujete, paní učitelko?“ nedostat odpověď? Hah.

Nikdy mi nešlo o to zalíbit všem. Nepotřebovala jsem nikdy, aby se mi ostatní klanili za moje názory. Jen chci ze stran některých učitelů profesionální přístup. Neustále nám říkají, že se máme k ostatním chovat stejně jako chceme, aby se oni chovali k nám. Taky nám furt cpou, že bychom k nim měli mít respekt. Omlouvám se, ale jak se mám chovat ke člověku, který neustále vyhrožuje? Jak mám mít respekt k člověku, který káže vodu a sám pije víno? Stále neznám odpověď a o tomhle to je.

Minimum učitelů ti látku vysvětlí tak, abys jí skutečně pochopil. Minimum učitelů nemá tím svým titulem zaslepenej mozek. Pokud se někomu nezalíbíš, tvoje hodnocení bude nejhorší i kdybys byl chodící wikipedie a google v jednom.

Učitelé, kteří mají potřebu vyhrožovat, ponižovat proto, aby je vůbec někdo poslouchal. Chápu, že občas prostě nemají ty nejlepší dny. My jakožto studenti taky ne. To neznamená, že si to všechno vybijeme na učiteli, kterýho zrovna moc nemusíme.

••

Všichni mi říkají, že boj proti učiteli vyhrát nejde. Já neříkám, že to bude lehký. Nevzdám se a i kdyby to mělo nějakou dobu trvat, tak to vyhraju.

/ … #zalepšívzdělání , #zalepšístudium , #zalepšíškoly (?)

On a já.

🖤!

Vracím se zpátky ke svojí vášni abych o tý druhý psala. Konečně jsem našla téma o který se chci podělit a vlastně se ani nebojím. No tak jsem tu zas a nejsem sama.

Poslední dobou nikam nic necpu. Nepíšu na twitter, nepostuju moc fotek na instagram a ani k nim moc nepíšu. Přestala jsem odepisovat několika lidem a žiju. Užívám si život, protože v něm nejsem sama.

•••

Ti, kteří mě znají už nějakou tu sobotu ví, že já a vztahy nikdy nebylo moje sousto. Teda bylo, ale nedokázala jsem ho nikdy spolknout. Hrála jsem si s ním v puse a pak ho prostě nepolkla. Nechutnalo mi, žejo..

No a přesně ti samí mě teď vidí. Vidí všechno a respektive říkají, že jsem asi fakt dospěla. Nejde o sežrání celýho popcornu před začátkem filmu v kině a ani o mojí slabost pro pouťový balónky. Jde o vztahy. Respektive o jeden. O ten jeden o kterým každý řikal, že jednou bude a já to za každou cenu vyvracela.

Nemám růžový brejle a nikdy jsem je ani neměla. Vím, že nic není navždy a taky vím, že občas to navždy fakt existuje. Jsem dost krutej realista. Ale tohle je spíš zlatý než růžový.

Stačí na tu osobu jeden jedinej pohled a hned vím, že už nikdy nechci být po boku jiný.

••

Našla jsem svojí spřízněnou duši. Ve všem.

Je mi 19 a hrdě dokážu říct, že nechci být už s nikým jiným. Vím, že mě dost lidí bude od toho názoru zrazovat. Vím, že dost lidí bude proti. Neřeším.

Vždycky jsem věděla co chci a taky jsem si dokázala za tím jít. Nevzdala jsem se.

A jestli tohle má být odměna za to všechno, tak jí s radostí příjímám.

••

Nikdy jsem nebyla šťastnější a troufám si říct, že už ani nebudu. Tohle je to, co jsem hledala.

Díky za vše. ❤️

Bye S.

Nemám moc ráda bilancování. Všude vzpomínky, trapný situace ze kterých bych se zakopala ještě teď. Nojo, ale tohle léto bylo jiný. Až moc jiný.

Každej rok si ve škole říkám jak už chci volno. Takový to letní, dvouměsíční. No a pak to příjde. Poslední hodina v lavici, vysvědčení a pomyslnej song What time is it? z High School Musical v pozadí. Nikdo neříká summer, spíš všichni sedíme a snažíme se neutéct už při příchodu. A pak zazvoní. A v tom momentě začíná start.

••

Původně jsem chtěla popsat každý měsíc zvlášť. Vystihnout takový ty top momenty a začít o nich mluvit. Jenže.. bylo by to dlouhý. Fakt. Když se rozkecám, tak nejde přestat. No tak to zkrátíme, žejo.

Fotek požehnaně, slov taky, zážitků ještě víc a prázdniny v prdeli.

• Během léta padlo několik drinků. Alkohol nealkohol. V teplotách jako byly letos bylo dost nutný pít.. No a já to vzala po svým. Jo a pokud je tu někdo milovník skvělýho vína, tak šup do pražských Vršovic. •

• Dočkala jsem se. Tímhle školním rokem mě bude provázet číslo 19. A to, že už jsem si to posledních „-náct“ začala užívat jste se už leckdo mohl přesvědčit. •

• Nebyla bych to já a nebyly by to prázdniny kdybych se neobjevila na Mácháči. Letos dvakrát a po druhý už opravdu ve velkým. No a taky jsem měla kupodivu kufr místo velký tašky na kterou jsem minulej rok nadávala. •

• Myslím, že tohle je jedno ze tří videí, který v tomhle článku uvidíte. A doporučuju zapnout zvuk. •

• Jídlo je potřeba vždycky. A myslím, že jsem to měla i v rovnováze. Zeleninu kompenzuju langošem, dobrý ne? První fotka, protože barevnej chodník. Čtvrtá, protože noční Praha. •

• Jela jsem do Prahy a zase se cpala. Na dovolenou jsem si táhla svojí plátěnku z Metalfestu, protože praktičnost. A na závěř jsem si koupila novej klobouk. Je to láska prostě. •

• Uprostřed je druhý i třetí video ze tří. První je při projížďce lodí po Mácháči a moje šťastný já. To druhý je bez zvuku a já jakožto v culíku, protože bylo fakt velký vedro. Horní i dolní fotka je z koncertu „Stounů“. Jsem ráda, že jsem je mohla alespoň jednou v životě vidět. Jo a kvůli tomu videu z vodou doporučuju zapnout zvuk •

• Letos jsme měli možnost vidět „Krvavý Měsíc“ i s Marsem. Viděla jsem to, stála venku a dokonce jsem se i rozbrečela. Chvíle kvůli který stojí za to žít! •

••

Tímhle oficiálně ukončuju prázdniny. Byly skvělý nebo ne.. byly nejlepší! Strávila jsem je s těma nejlepšíma lidma a zažila s nimi občas i držkopády. Na tohle léto budu dlouho vzpomínat.

/ … bye Summer!

Mříže a já.

Prostory věznic mě fascinovaly snad vždycky. Buď je to proto, že mi mamka občas vypráví o její dřívější práci a nebo jsem dement. Tak či tak.. mříže a lidi.

Všude dráty, malý okna, minimum nebo spíš žádná šance zdrhnout. Víš co myslím, ne? Prostě utéct a nadejchnout se svobody. Takový tý pravý a né takový, že sice dejcháš a máš pocit, že i svobodně a najednou plesk. Chceš jít dál a hubu si rozmážneš o průhlednou krabici, kterou nevidíš. Seš vězeň s možností vidět svět, cítit vzduch ale dál nemůžeš, protože tě vždycky nějakej debil chce zastavit.

Nepřipomíná ti to něco? Nežiješ v tom? Neznáš to fakt moc dobře?

••

Každý kdo má svoje přihlašovací jméno a heslo k něčemu je toho součástí. Je jedno jestli máš ty dvě věci jenom od facebooku, instagramu, twitteru nebo od všech najednou. Každá sociální síť je určitý vězení. Přesně ty mříže a nebo průhledná krabice.

Svůj první blog jsem založila někdy ve 12 letech. Bavilo mě to a světe div se, mělo to úspěch. Ve 13 letech jsem poslala článek do městskýho zpravodaje a hele, našla jsem ho tam otištěnej. V tý době jsem měla instagram. I facebook a vlastně i twitter. Všechny tyhle věci jsem vedla pod svým reálným jménem. Žádná přezdívka, žádná hra na schovku. Svoje „já“ jsem předala internetu.

Rok s rokem utíkal za ručičku a já začínala chápat. Lidi začali bejt vlezlejší a v jednu chvíli si začali myslet, že jsem jejich majetek. Psali mi o tom, co mám a nemám postovat. Chtěli abych psala o něčem jiném a nebo abych vůbec změnila svůj blog k jejich obrazu. Ze začátku mi to leželo v hlavě. Viděla jsem před sebou ty klesající čísla statistik a děsilo mě to. Chtěla jsem se zalíbit. Nechtěla jsem vidět pokles ale narůst. Přetočila jsem směr..

Jednoho dne se všechno změnilo. Kopla jsem do průhledný krabice a křičela jsem. Nebyla jsem to já. Chtěla jsem zas patřit jen sama sobě. Chtěla jsem to být já. Ta holka, co se zakecá s kýmkoliv. Ta holka, co se přežere a pak se nemůže hnout. A kopla jsem znovu.

••

Jsem dospělá. Z matiky mám čím dál tím větší strach, proto jsou čísla tabu. Na statistiky nestíhám koukat a líbit se nepotřebuju.

Pochopila jsem, že když být na internetu, tak být real je přednější než cokoliv. Že srdíčka ti u fotky nenahradí skutečný a upřímný kompliment. Že psát to, co chtějí číst ostatní je odpad a že osobní kouzlo je fakt magie. Nikdy jsem nechtěla, aby s mým jakýmkoliv názorem souhlasili úplně všichni. Nepotřebuju slyšet potlesk z jakýkoliv strany. Jsem jen člověk. Člověk co sem tam hodí držku a pořádně si jí odře, udělá chybu a po ní třeba hned další.

Každej s tím „růžovým“ životem z interneru má nějakou tu svojí chybu. Je tov pořádku.

A já bych si teď prosím dovolila roztáhnout tu mříž opravdovostí, rozkopnout průhlednou krabici.

/ .. díky nedíky

one and nine

Tenhle článek začínám psát ke konci července. Chci toho říct celkem dost a jak se znám tak teď napíšu maximálně čtyři (nebylo by hezčí to číslo napsat číslovkou?) / 4 (ok, nebylo) – prostě ČTYŘI věty. No a pak? Pak to budu dopisovat zas někdy potom.

Tenhle den co vy vidíte/čtete tohle je speciální. Sice není státní svátek nebo tak a svátek má Klára (všechno nej holky), ale i tak. Pro vás speciální třeba neni, ale já se přesně dneska narodila (já vím mami – až v 16:30). Minulej rok jsem slavila svoje ofiko dospěláctví a letos slavým svých posledný „-náct“. A to jsem byla nedávno malej skřítek v postýlce co chtěl prej furt pít.

••

Realita je taková, že jsem sice dospělá věkem. Vzrůstem jsem tak na 15 let a jakmile na pouti vidím takový ty obří balónky, je mi 10. A nebyla bych to já kdybych tu neudělala menší hejt, že?

Líbí se mi jak většina pod 18 říká jak v 18ti tohle a tamto. Pár z nich snad očekává i něco jako velkej třesk. Bohužel.. jakmile se v ten osudný den probudíte, budete to furt vy. Nic se zas tak úplně nezmění. Pokud si byl pitomec (pozor, chtěla jsem to napsat i hůř), tak budeš dál. Což vlastně platí i při Silvestru a podobných překlenujících se věcech.

••

Vzhledem k tomu, že si ze sebe umím udělat i veřejně pěknou prdel a chci abyste se smáli, tak teď to využiju. Za svůj život jsem totiž nasbírala dost nepovedenejch i vtipnejch fotek. Tak to tu rozeberem, ne?

levý sloupec: a hele, černovláska / zasranej vítr no.1 / týjo, něco zajímavýho

prostřední sloupec: oh my ghost / zasranej vítr no.2

pravý sloupec: zasranej vítr no.3 / než jsem stačila cvaknout už jsem žrala / ksichtík on point

• Občas se mi podaří cvaknout i outfity

koncert Rolling Stones – celá v černém / prej že na Letušku / cesta od kadeřníka / školní výlet – na klasiku v černým

••

Co si budem.. za ten rok se toho změnilo víc než dost. Pokud nepočítám změnu barvy svých vlasů a zamilování se do Strongbow (ten Strongbow – ten chlap, to se taky počítá ne?) tak bych se minulej nepoznala chováním. Jsem o dost šťastnější tudíž i otevřenější. Moje plánování se posunulo do bodu spontánnosti. Sebevědomí se mi občas dostane do bodu ve kterým mamka pronese větu: ,,Hele, kroť to ego.“ (klid mami, honit ego je důležitý). Taky už moc nesedím doma a za to můžou moji staří i nestaří kamarádi.

A taky jsem nedávno narazila na rok starou fotku. Koukala jsem na ní asi 20 minut, pak cvakla aktuální, přidala k rok starý a zase na ní 20 minut koukala. Prostě narovinu jo? Černý vlasy ke mně jdou víc. *šipka dolů*

••

Před rokem jsem říkala, že jsem šťastná jakože opravdu. A já si to fakt myslela. Nojo, ale pak přišel boom. Jednoho krásnýho dne se všechno úplně otočilo. Den za dnem utíkal a já pochopila. V tu dobu co jsem to hlásala jsem nejspíš šťastná moc nebyla. Ten opravdovej pocit štěstí mám až teď. Teď po roce. Teď po všech změnách.

A než tuhle bláznovinu ukončím, tak chci děkovat. Děkovat všem, kteří tu se mnou jsou. Všem, kteří mají na svědomí ten „boom“ a bez kterých bych nebyla šťastná. A taky chci poděkovat sobě, že jsem poslala do kopru tolik blbců.

Jdu si užít poslední zastávku náctiletýho vozu.

/ .. tak všechno nejlepší mně!

Smile emoji in offline mood

Ať už si to přiznáš nebo ne – žijeme v digidobě. V době ve který emoci vyjádříš pomocí emoji. Pošleš usměváčka a svět si myslí jak jsi v pohodě. Pošleš uplakánka a svět si myslí jak brečíš. Je strašně jednoduchý tímhle stylem někoho oklamat.

Nejsem ten typ člověka, kterej by za sebou poslal x emoji. Kolikrát nepošlu ani jeden. U mých fotek na instagramu je skoro vůbec nenajdete. V mých instastories taky ne.

•••

Poslední dobou mi moji kamarádi a nebo různí lidé, kteří mě „znají“ z internetovýho světa říkají, že jsem taková šťastnější a spokojenější. A vlastně jo, mají pravdu.

Chodím s úsměvem na rtech a se vztyčenou hlavou. Určitý lidi posílám rovnou do všech koutů a nepředstírám. Taky už tolik nejsem online nebo vlastně jsem, ale nemám v ruce mobil 24/7. Často odepisuju jenom těm „svým“ a na ten zbytek kolikrát zapomenu (styď se, Chloe).

Vlastně ono to štěstí je zvláštní. Za poslední měsíc se usmívám jak blbec v momentě kdy se vrátím z akce/místa, kde v průběhu mobil opravdu nevytáhnu. Offline mood.

Od 14.8.18 se budu toulat po Mácháči. Ok, toulat úplně ne. Mám zařízený ubytování, ale v lesích, ulicích, plážích budu často. V momentě kdy přijedu, aktivuju víc než poloviční a míň než celkovej offline mood. Vyčistím si hlavu, nafotím pár fotek a občas se vám přihlásím i na instagramu – MEKACQUEEN .

A vlastně si ten offline mood zkuste občas všichni. I kdyby měl trvat pár hodin. Všechny ty emoji, sociální sítě hoďte zahlavu. Vaši kamarádi to bez hromady usměváků i přesto že se vůbec nesmějete, vydrží. A když ne, tak je někam vezmětě a jeďte offline mood spolu.

•••

Obkopte se skvělýma lidma, ty špatný pošlete na výlet a usmívejte se i offline a né jenom ve zprávách a různých příspěvcích. Svět tady v internetovým prostoru je možná pro někoho fajn, ale svět tam venku za oknem je sice složitější, ale stojí za to.

Kameny v Praze | •••

B33337BA-5FFB-4787-80B2-43517A844F6E

Myslím, že nikomu nemusím dlouze říkat co se to vlastně odehrálo 4.7.18 v Letňanech na letišti. Ať už jste fanoušci nebo nejste, tak stejně víte o koncertu Rolling Stones. Legendy rocku se vrátily po 11 letech mezi české fanoušky. 

Pravdou je, že tenhle koncert jste neměli moc velkou šanci prožít se mnou. Drtivou většinu videí jsem rovnou házela na stories svýho soukromýho insta-účtu. Další pravdou je že těch videí zas nebylo tolik, takže stejně nic moc. 

B357D20D-49BF-47D1-A6A5-953654755EE0

••

Platba pomocí náramků, pití 50 a jídlo přes kilo. Tohle je zhruba výčet negativních věcí, který mi fakt nehrály do noty. Jsem sice zvyklá, že na takovýhto koncertech je vždy všechno o něco dražší, ale stejně. 

Atmosféra co si tak hezky připlula během prvního hosta – kapely Gotthard zas hezky po příchodu druhýho hosta – Pražského výběru odplula. Ta starší vrstva to uvítala, ta mladší si skoro vyřvala hlasivky před Výběrem a pak jenom stála.

Ovšem po příchodu Stounů na stage celý letiště oživlo pomocí potlesků a křiku. Dav šílel a já s ním. Ze svýho původního místa jsem se protlačila dopředu a měla tak perfektní výhled. Celý koncert jsem si užila a opravdu z něj bufu mít zážitek na celý život. Jsem ráda, že jsem toho mohla být součástí.

45BD046B-543D-46C7-ADBF-BFE0F268DC33

••

Momentálně mě další koncert čeká až v listopadu. Do té doby si dám hudební pauzu, vycestuju, naberu síly a sepíšu i něco jinýho sem na blog.